„Já si musím vzít dovolenou, jinak to nevydejchám,“ vyhodnotila předplesové přípravy hlava rodiny, tedy podle zaběhnutého matriarchátu má matka. Maturitní ples své ratolesti, tedy podle zaběhnutého generačního systému ples můj, vzala velmi seriózně a v den D se pod šikovnýma rukama kadeřníků proměnil její účes alá Pierre Richard ve frizúru přímo fabulózní. To ještě netušila, že až se za pár hodin bude zmítat ve svižných rytmech na poplesové diskotéce, bude jí její visáž naprosto lhostejná.
Nepředbíhejme ale zbytečně. Grandióznímu finále totiž předcházela celá řada událostí, bez kterých bych se teď nemusela cítit jako člen té nejbizarnější famílie v republice.
V první řadě je třeba zmínit, že ples měl být zatěžkávací zkouškou pro mého přítele. Zatím měl tu čest poznat jen mého otce, který měl v okamžiku představování na sobě pouze trenýrky a v sobě pár dobře uležených pět let prošlých lahváčů. Tento zážitek zanechal na partnerovi velký dojem, takže když se na něj v Lucerně v lóži číslo sedm vrhla matka s písní „Už nejsem volná a ty nejsi sám“ na rtech, nebyl v nejmenším zaskočen druhou polovičkou rodinného panoptika.
Byl tedy zanechán na pospas Hujerovým, tj. dvěma babičkám, dědečkovi, tetičce, strýčkovi a mým geniálně se doplňujícím rodičům. Já, hrdá maturantka, jsem se na pár desítek minut ztratila ve víru této osm let očekávané společenské události, častovala přátelskými pozdravy kolemjdoucí známé i neznámé a v neposlední řadě jsem se slzami na krajíčku po boku svých spolužáků slavnostně nastoupila a byla ošerpována.
Když jsem o pár minut později otevírala dveře do naší lóže, byla jsem v rozpacích, zda se přítomným rodinným příslušníkům líbila choreografie nástupu a hudba při šerpování. Jak zbytečné mé obavy byly, jsem pochopila ve chvíli, když mě ve sluji v prvním patře uhodil do vzorně napudrovaného nosu silný alkoholový odér a uvítaly mě lesklé oči přítelovy. Má dobrosrdečná rodina se o něj vzorně postarala a celý ceremoniál strávila u barového pultu. Prý hráli Pyramidu; tak se říká úkolu, kdy si na každém baru v každém patře Lucerny musíte dát panáka.
Netrvalo dlouho a přišel čas na druhé herní kolo, kterého jsem se na doporučení přítele rovněž zúčastnila. Cestou matinka zvládla srazit k zemi pikolíka s plným tácem obložených chlebíčků, přesvědčit barmana, že by po ní měl chtít její občanský průkaz, protože „nechápe, kde bere jistotu, že už jí bylo osmnáct“ a nakukat přítomným, že je má mladší sestra.
Babičky do toho dost nevybíravě komentovaly šaty kolemjdoucích a trousily poznámky na účet dědečka, který se mezitím chopil žezla v procesu testování trpělivosti mé lásky a jal se partnerovi vyprávět podrobnou historii rodu prince z Walesu a evropské architektury, zatímco můj otec se svým starým kamarádem chlípně pomrkával po mých vyplašených spolužačkách.
Pro samé tlachání a promile si naše skupina málem nevšimla, že orchestr dohrál a na scéně se objevil dýdžej, který do éteru vypustil staré dobré osmdesátky. Změna hudby a s ní i liberalizace tanečního stylu byla jasným impulsem k vyplutí na parket. Otec předváděl roznožky, které prý trénoval celý listopad, a matka se v rytmu twistu vlnila naprosto mimo rytmus. Sedmasedmdesátiletý dědeček skákal, křepčil a v pravidelných intervalech se snažil překřičet decibely, aby nám sdělil, že „za totáče bychom si o tomhle mohli nechat jen zdát.“
Když bylo po všem a nadešel čas loučení, přemlouvali spolužáci mé rodinné příslušníky, aby show dotáhli do konce na poplesové after party. Dědeček se nápadu chytnul, a tak ho babička musela k šatnám dotáhnout násilím.
Když Lucerna utichla a potemněla, celá famílie se naskládala do taxíků a počala oblažovat řidiče dojmy z plesu, musela jsem uznat, že těžko říct, čí maturitní ples to vlastně byl.
A tak mě na závěr nenapadá nic jiného, než citovat Goetheho, který pravil, že „od dětí se můžeme naučit dvojímu: jak žít a jak být blažený„. Jak vidno, naopak to platí taky.