V ideální scénář Vánoc jsem přestala věřit již dávno. Od té doby, co mám čas předvánoční spojený s jedlí letící z balkónu, chápu svátky jako proces formování nových zápisků do rodinné kroniky, popřípadě z psychologického hlediska jako kumulování zážitků, které geniálně dokreslují mentální profily jednotlivých členů famílie.
S tou jedlí se to semlelo asi takhle: Otec, omámen vůní františků, o kterých se maskulinní část rodiny vyjadřuje vždy romanticky („Tady to zas smrdí jak v bordelu, v tom puchu se nedá existovat,“…), neunesl kritiku nedbale nazdobeného vánočního stromku a se slovy, že tedy žádné Vánoce slavit nemusíme, vyhodil abies sibiricu i s květináčem ze čtvrtého patra na ulici. Když po hodiny trvajícím trucování táhl dřevinu zpět do bytu, musel přiznat, že může být rád, že nový rok nezapočne výkonem trestu za ublížení na zdraví nebohým chodcům.
Na druhou stranu matčin přístup k Vánocům je o poznání laxnější. Stejně jako každý rok, i letos prohlásila, že cukroví rozhodně nepeče, jelikož jsme všichni tlustí. Do dvou hodin od vyřknutí tradiční věty však již stála frontu v supermarketu, aby si odnesla domů deset druhů mouky, pět kilo kandovaného ovoce a sto vajec. Druhá její tradiční věta pak přichází na Nový rok, kdy si dává předsevzetí shodit minimálně padesát kilo.
Aby otce nepřemohlo nutkání házet jehličnan z okna, našel si v posledních letech novou zábavu. Pravidelně tráví Štědrý den u souseda, kde do pozdních hodin večerních nasává rozličné druhy alkoholu. Nezklamal ani letos, a zatímco jeho žena vzorně smažila kapra a vedla konverzaci s jeho matkou (nebo se o to minimálně snažila), otec si doplňoval hladinku.
S úderem osmé hodiny večerní matka poslala bratra, aby otce dovlekl domů. Ten se ale z mise rovněž nevrátil, a tak matka poslala pro svého muže tchýni, která se o svou ratolest vždycky svědomitě starala a dodnes se pravidelně ptá, zda-li se pětačtyřicetiletému Honzíkovi nechce čůrat. Příchod vlastní a notně rozostřené matky otce natolik vyděsil, že se raději odebral do rodiny, do které – alespoň biologicky – patří.
Když vpadl do bytu, vyvalil se na chodbu obrovský oblak dýmu. V době jeho nepřítomnosti vypila jeho manželka lahvinku bílého a ze samé rozvernosti rozžhavila purpuru na plotně na nejvyšší možný stupeň; byt se proměnil v peklo.
A tak jsme si při slavností večeři rdoušeni kostmi z kapra a dýmem z plotny za líbivé melodie písně Jiřího Suchého Purpura přiznali, že naše Vánoce nikdy úplně standardní nebudou. A možná je to tak dobře.
Kde jinde než u nás by totiž jedlička mohla přijít ke křídlům, že ano.