„Top Gear. Běž pryč, to stejně nepochopíš,“ odbyl mne nedávno můj jedenáctiletý bratr, když jsem si dovolila otázat se ho, co že to sleduje v televizi. Mé ženské ego nakrkl převelice úspěšně, a tak jsem den místo nad maturitními otázkami strávila nad filozofií genderu a s ní spojenou otázkou, proč že to my ženy máme někdy tak těžké.
Pomineme-li jistou nevýhodu zpomaleného mužského vyspívání a fakt, že prvních zhruba sedmnáct let svého života vypadají jako čerstvě vylíhnutá kuřátka, zatímco dívky v jejich věku již dávno nabyly sekundárních znaků dospívání, po zbytek života se testosteronem napumpovaní jedinci těší mnoha výhodám.
V období rané dospělosti lítají po nočních podnicích, kde na své pracně vydřené six packy a příjemně získané svalnaté pravačky vábí nevinné samičky. Domů se pak nad ránem chlapci vrací beze strachu ze zneužití – na rozdíl od jejich křehkých protějšků, které v lodičkách peláší před nebezpečím potemnělých ulic.
V rámci sběru životních trofejí strkají svého nespoutaného Djanga do všech nor, kde si právě neodbývá svou každoměsíční návštěvu teta z Červené Lhoty. Po studiích si spolehlivě prokopou cestu do nejvyšších pozic v zaměstnání, kdežto jejich partnerky zapíjejí hořkou radost ze zavedení kvót na zaměstnávání žen.
Největší nespravedlivostí ale pro ženu je, že zatímco muž s postupujícím věkem zraje, krása ženy často uvadá jako valentýnská růže na konci února.
Nutno říct, že zmíněné postřehy ze světa mužů rozhodně nelze aplikovat na celou maskulinní část populace – na rozdíl od citátu F. M. Dostojevského, který pravil, že „muž, i ten nejlepší, není v určitých chvílích nic víc, než pařez.“