Kéž by to bylo tak jednoduché. Když přišel čas na dobročinnou sbírku, které se jednou do roka musí zúčastnit každá třída vyššího stupně našeho gymnázia, mnozí pojali předem určený den jako dovolenou a v klídku si váleli šunky doma, fascinováni posledním dílem dopoledního Teleshoppingu s Horstem Fuchsem.
Ti pracovitější si sjednali placenou brigádu, protože kapitalismus není sranda a v jeho definici se o žádné charitě nepíše.
Hrstka studentů vyrazila do ulic a oslovila pár kolemjdoucích. Vzápětí skupina zjistila, že je krize a že to s vybíráním peněz nebude tak snadné, jak si myslela. Do hodiny přítomní analytici vyhodnotili situaci a všichni skočili na jedno točený. Nad pivem jim ukápla slza, že svou žíznivost nemůžou financovat ze zapečetěné pokladničky, a tak utratili své pracně vyhádané kapesné a s prázdnou kapsou a škytavkou se odebrali zpátky domů.
Ale nemyslete si, že bychom byli třída lenochů, prospěchářů, či dokonce alkoholiků. Parta odvážných Davidů se přece jen rozhodla přemoci Goliáše v podobě nedůvěřivců a škrtů. Každý z Davidů si předem zjistil, kdy je dopravní špička a nejnacpanější metro, aby mu žádný Goliáš neutekl. Už za kuropění stepovali u vchodů do metra, na náměstích i před obchodními centry a halekali na všechny strany osvědčené fráze typu „Přispěla byste na děti s autismem?“ a „Dnes děláme charitativní sbírku, koupil byste si pastelky?“. Postupně si všimli zvláštních jevů, které si citlivější jedinci vykládali velmi osobně.
Například jakmile kolemjdoucí spatřil v hledáčku studenta s kasičkou, pomyslel si: „Ha, výběrčí daní!“, a oklikou se místu, kde onen výběrčí postával, vyhnul. Jiný zvolil taktiku alá Usain Bolt a dal se na útěk, jen co ho nebohý gymnazista oslovil. Další, jakmile se dostal do zorného pole studenta, nahodil výraz na způsob Ratha mluvícího o Bradáčové. Nerudným pohledem dal světu jasně najevo, že pokud se ho někdo opováží oslovit, vybuchne a na charitu nedá ani korunu, byť by třeba dokázal proměnit víno v sedm milionů.
Nicméně ve škále příkladů lidského charakteru nechyběli ani tací, kteří rádi přispěli. Ať už brali svůj milodar jako odpustek, nebo to s pasivní pomocí mysleli doopravdy vážně, dělali vytrvalým středoškolákům radost. Poklábosili s nimi a ocenili, že se věnují prospěšné věci. Hrdě si připnuli placku s nápisem „Autismus není pro sraby!“ a pokračovali tam, kam měli namířeno. V metru se pak usmáli na spolucestujícího zapisujícího si do poznámkového bloku, který si koupil od jiného studenta na druhém konci Prahy.
Taková veřejná sbírka je opravdu otázkou vytrvalosti, filantropie a trpělivosti. Tak se zamyslete, do jaké skupiny kolemjdoucích byste patřili vy a rozmyslete se prosím dobře, než nahodíte Ratha. A já vám za odměnu prozradím, jak chutnalo to pivo.